Potkan obecný – postrach kanalizací a přítel vědců
Potkana obecného (Rattus norvegicus) většina z nás nevítá ve svém sklepě ani na dvorku. Přesto jde o neobyčejně úspěšného a zajímavého hlodavce, který obývá téměř celý svět v těsném sousedství lidí. Tento šikovný „městský“ potkan se vyznačuje vysokou inteligencí, mimořádnou přizpůsobivostí a bohatým sociálním životem. Pojďme se podívat blíže na to, jak potkani žijí, čím jsou výjimeční a proč si získali pověst obávaných škůdců i nepostradatelných pomocníků vědy.
Vzhled a původ
Potkan obecný je statný zástupce myšovitých hlodavců. Dosahuje délky těla okolo 16–27 cm, ocas má o něco kratší (13–20 cm). Srst mívá zpravidla šedohnědou barvu, oči a uši jsou relativně malé. Na první pohled si ho lidé často pletou s krysou obecnou, ta je však menší a štíhlejší. Hlavní rozpoznávací znak je ocas – potkan jej má tlustší, shora tmavý a kratší než tělo, zatímco krysa ho má delší než tělo a jednotně zbarvený.
Potkani pocházejí původně z východní Asie a do Evropy a Ameriky se rozšířili v době zámořských plaveb jako černí pasažéři na lodích. Díky odolnosti a přizpůsobivosti postupně vytlačili krysy z mnoha oblastí a dnes jsou kosmopolitním druhem, hojně rozšířeným po celém světě.
Přizpůsobivý způsob života
Jako správný synantropní druh žije potkan v těsné blízkosti člověka. Najdeme ho v kanalizacích, sklepích, na skládkách i ve stájích – zkrátka všude tam, kde jsou dostupné potraviny a úkryty.
Potkani si budují rozsáhlé nory a podzemní tunely s několika vchody a „místnostmi“ na spaní či skladování potravy. Aktivní bývají hlavně v noci, kdy pod rouškou tmy shánějí potravu a vyhýbají se predátorům. Jsou znamenití plavci – dokážou zadržet dech na 3 minuty a uplavat přes půl kilometru! To jim umožňuje pohybovat se kanalizační sítí a snadno osidlovat nové oblasti. Naopak ve šplhání nejsou tak obratní jako jejich „kolegové“ krysy, které často běhají po půdách a střechách. Potkaní ocas hraje důležitou roli při udržování rovnováhy a také termoregulaci – rozšiřováním cév v ocase mohou potkani uvolňovat přebytečné teplo. Při pocitu ohrožení jsou velmi ostražití a neváhají být agresivní, když se brání.
Sociální život a komunikace
Překvapivě jsou potkani velmi společenští tvorové. V přírodě žijí ve skupinách o desítkách jedinců, v nichž vládne přísná hierarchie. Dominantní alfa samec (a často i samice) stojí v čele kolonie, zatímco nejslabší jedinci jsou na spodku žebříčku. Zajímavostí je, že podřízeným členům skupiny bývá upírána kvalitní potrava a často fungují jako „ochutnávači“ – novou neznámou potravu okusí nejdříve oni. Pokud přežijí bez újmy, ostatní potkani ji teprve začnou konzumovat. I díky této opatrnosti kolonie mnohdy odolá otráveným nástrahám.
Potkani mezi sebou komunikují pestrou škálou pískání a kvíkání. Mnohé zvuky jsou ultrazvukové frekvence nad hranicí lidského sluchu. Potkaní mláďata např. vydávají zvuky na kmitočtu 40 kHz, pokud se cítí v ohrožení, nebo nepohodě, a při společné hře nebo námluvách emitují potkani 50kHz ultrazvukové zvuky připomínající smích. Jedinci v kolonii se také dorozumívají pachy a vzájemným dotykem. Ve skupině spolupracují a někdy si navzájem pomáhají – potkani byli dokonce pozorováni, jak osvobozují jiného uvězněného potkana, což naznačuje určitou míru empatie.
Jídelníček všežravce
Potkan nepohrdne téměř ničím – je to skutečný všežravec. V přírodě se živí převážně semeny, obilím a rostlinami, zároveň ale loví hmyz, měkkýše a nepohrdne ani vejci ptáků. Městští potkani rádi využívají lidské odpadky a zásoby potravin; i proto bývají považováni za škůdce v silech a skladech.
Denně spořádají potravu o váze asi deseti procent své tělesné hmotnosti. Pokud trpí hladem, dokážou být velmi vynalézaví a agresivní – výjimečně mohou napadnout i zvíře velikosti králíka nebo drůbež. Jejich přední hlodáky neustále dorůstají, takže potřebují stále něco hlodat. Potkani dokážou svými zuby překousat i tvrdé materiály, jako je měkký beton, cihly či elektrické kabely. Tím působí značné škody na majetku.
Bleskové rozmnožování
Potkani mají pověst extrémně plodných tvorů – a právem. Samička může být březí několikrát do roka, březost trvá jen zhruba 3 týdny a v jednom vrhu rodí obvykle 6–10 holých a slepých mláďat. Mláďata rostou rychle, už kolem jednoho měsíce věku se osamostatňují a pohlavně dospívají během 2–4 měsíců. Samice může zabřeznout znovu krátce po porodu, takže za ideálních podmínek stihne několik vrhů do roka.
Tempo množení je tedy závratné – spočítalo se, že jeden pár potkanů (a jejich potomci) může teoreticky během jediného roku přivést na svět až kolem 2000 dalších potkanů! Není divu, že populace potkanů mohou nekontrolovaně narůstat a jejich hubení je tak obtížné.
Inteligence a paměť
Potkani vynikají inteligencí, která zdaleka předčí většinu ostatních hlodavců. V laboratorních pokusech prokázali skvělou paměť a schopnost učení – když se například naučí cestu bludištěm za potravou, už ji nikdy nezapomenou. Dokážou řešit poměrně složité úkoly a překážky, pokud tuší, že je na konci čeká odměna v podobě jídla. Tato učenlivost a zvědavost činí z potkanů ideální model pro vědecké experimenty ke studiu chování, paměti a neurobiologie. Zkušenosti chovatelů navíc ukazují, že potkani se dokážou naučit reagovat na své jméno, přijít na zavolání a zvládají i jednoduché triky – podobně jako třeba psi.
Soužití s člověkem: nemoci i věda
S lidmi sdílejí potkani příbytek už po staletí – a vztah je to přinejmenším komplikovaný. Na jedné straně jsou potkani považováni za škůdce a zdroj nákazy. Mohou přenášet celou řadu nebezpečných nemocí (například leptospirózu, salmonelózu či dýmějový mor) a znečišťují prostředí svými výkaly a močí. Není tedy divu, že se lidé potkanů štítí a snaží se je hubit pomocí pastí a jedů – bohužel s omezeným úspěchem, protože potkani jsou chytří a odolní. Jednou z moderních a velmi úspěšných metod, jak se zbavit potkanů je využití ultrazvukových plašičů s akustickou simulací útoků predátorů, v případě že takový plašič generuje signál na kmitočtech kolem 40 kHz jedná se o ideální řešení, protože potkani mají z hlediska frekvence zvuku dvě oblasti s nejlepším sluchem, jednou je oblast kolem 8 kHz a druhá právě oblast kolem 40 kHz.
Na druhé straně sehráli potkani i pozitivní roli po boku člověka. Už od 19. století se začali využívat v laboratořích jako pokusná zvířata, a šlechtěním vznikl laboratorní potkan (Rattus norvegicus var. domestica) – bíle zbarvená domestikovaná forma. Tito laboratorní potkani mají sníženou náchylnost k nemocem a díky své inteligenci a snadnému chovu se stali nenahraditelnými modely pro medicínu, genetiku či psychologii. Pomohli při vývoji nespočtu léků a vědeckých objevů.
Postupně se také rozšířili jako domácí mazlíčci – tzv. „fancy rats“. V zajetí se dožívají až kolem 3 let a chovatelé oceňují jejich přátelskou povahu, čistotnost a sociální vazby. Z potkana, na kterého se kdysi pohlíželo jen jako na havěť z kanalizace, se tak stal i docela sympatický a učenlivý společník člověka.