Myš domácí - škůdce, který dobyl svět
Myš domácí (Mus musculus) je malý šedohnědý hlodavec, který provází člověka už tisíce let. Všude, kde jsou lidé, žije i myš domácí – patří k nejrozšířenějším hlodavcům světa. Dospělá myška měří jen 7–10 cm (bez ocasu) a váží asi 20–30 gramů, přesto se dokáže prosadit v téměř každém prostředí. Od původního domova v euroasijských stepích se s pomocí člověka rozšířila prakticky po celém světě (chybí pouze v polárních oblastech a hlubokých pralesích).
Vzhled a přizpůsobivost
Na pohled může myš domácí působit až roztomile – její velké kulaté uši, korálkovité oči a špičatý čenich jí dávají nevinný výraz. Zdání však klame: tento drobný tvor je mistr přizpůsobení. Myši žijící v chladných oblastech si dokážou vypěstovat podstatně delší a hustší srst, která je chrání před zimou – byly zaznamenány i případy, kdy myš úspěšně odchovala mláďata v chladicím boxu či lednici! Ocásek a velké ušní boltce slouží myším k termoregulaci: v horku přes ně vyzařují přebytečné teplo, naopak v chladných regionech mívají myši ocásky kratší. Typické zbarvení divokých myší je šedohnědé (variabilní od nažloutlé po téměř černou), ale existují i vyšlechtěné bílé, černé či skvrnité myšky domácí chované jako mazlíčci nebo laboratorní zvířata.
Životní styl a smysly
Myš domácí je noční tvor, který se přes den skrývá a za potravou vyráží až za soumraku. Ve tmě spoléhá hlavně na výborný sluch a čich, protože její zrak je velmi slabý – ostré obrysy rozpozná jen do vzdálenosti několika centimetrů. Lidským uším neslyšitelné, ultrazvukové signály slouží myším ke vzájemné komunikaci (například když volají ztracená mláďata). Podle nejnovějších studií zachytí jejich uši zvuky o frekvenci až 120 kHz (pro srovnání člověk slyší asi do 20 kHz). Proto je také možné využít při ochraně proti myším ultrazvukové plašiče, a to nejlépe pracující na kmitočtu okolo 40 kHz. Při pohybu v prostoru si myš vypomáhá také hmatovými vousky, jimiž „oťukává“ stěny a okolí. Díky skvělé paměti a orientačnímu smyslu najde cestu zpět domů i z velké dálky – odchycenou myš není radno pouštět blízko domu, jinak se brzy vrátí. Navzdory své drobné velikosti je velmi mrštná a hravě zdolává překážky: dokáže vyšplhat po zdi, protáhne se úzkou škvírou a v nouzi umí i plavat.
Společenský život a rozmnožování
Myši domácí nežijí osamoceně, naopak tvoří kolonie s vlastní hierarchií. Skupině obvykle vládne jeden dominantní sameček, který brání teritorium a zahání cizí vetřelce. Všichni členové „myší rodiny“ sdílejí společný pach, který si mláďata osvojí už od narození, a své území si označují močí. Zajímavé je, že samice v rámci jedné kolonie někdy spolupracují při péči o mláďata a vzájemně si je kojí.
Pokud jde o množení, myš domácí předčí většinu ostatních savců. Samice je březí jen asi 19–20 dní a vrhne průměrně 4–8 holých, slepých mláďat. O potomky se stará výhradně samice – mláďata několik týdnů kojí, načež jsou do měsíce samostatná. Již ve věku kolem 6 týdnů jsou mladé samičky pohlavně dospělé a mohou mít další vrh. Jedna samice mívá obvykle okolo pěti vrhů ročně, v ideálních podmínkách (například v sýpkách s nadbytkem potravy) jich však může být i víc. To znamená desítky nových myší ročně od jediné „maminky“. Není divu, že populace myší dokáže vyrůst raketovým tempem. Naproti tomu život jednotlivé myši bývá poměrně krátký – v přírodě se myš domácí dožívá průměrně jen kolem jednoho roku (kvůli predátorům) a v bezpečí domácností maximálně 2–3 let.
Potrava a škody
Myš domácí není vybíravá – je to všežravec a pochutná si na semínkách, obilí, ovoci, zelenině i masitých zbytcích nebo hmyzu. Nejraději však má zásoby zrní a potravin, kvůli kterým se stahuje do stodol, sýpek i lidských příbytků. V nouzi dokáže ohlodat i věci, které vůbec nejsou k jídlu – známé jsou případy okousaných svíček nebo mýdel. Jedna myš spořádá jen kolem 3 gramů potravy denně, ale napáchá škody mnohonásobně větší. Své okolí znečišťuje trusem a močí: za jedinou noc zanechá klidně 70 černých bobků, jimiž dokáže znehodnotit víc jídla, než sama sní. Tímto způsobem může přenášet i nebezpečné choroby, jako je salmonelóza nebo leptospiróza. Myši navíc v interiéru okoušou, na co přijdou – s ostrými zoubky se prokoušou dřevem, plastem, textilií i elektrickými kabely. Mohou tak způsobit zkraty a požáry nebo narušit izolace budov.
Rozšíření a ekologie
Jak už bylo zmíněno, myš domácí se v doprovodu člověka rozšířila téměř po celém světě. Obvykle se drží v blízkosti lidských sídel – výmluvný je případ ostrova St. Kilda u Skotska, kde místní populace myší vyhynula krátce poté, co lidé ostrov roku 1930 opustili. Pokud má však možnost, dokáže přežívat i ve volné přírodě na polích, loukách či v lesích. Na některých odlehlých ostrovech, kam se myši dostaly zcela náhodou, dokonce výrazně narušily místní ekosystémy. Bez predátorů se tam přemnožily a pustily se i do kořisti, na jakou by si jinde netroufly – byly zaznamenány případy myší požírajících živá mláďata mořských ptáků v hnízdech. Naopak v tradiční kulturní krajině jsou myši důležitou součástí potravního řetězce a slouží jako kořist sovám, dravcům, liškám, kunám či hadům.
Soužití s člověkem
Lidé s myšmi bojují od nepaměti. Kočka domácí byla před staletími ochočena i proto, aby lovila myši a chránila zásoby před škůdci. Ani pomoc koček však myši nevymýtila – člověk musel vynalézt pastičky, jedy, ultrazvukové plašiče a další způsoby eliminace hlodavců. Přesto se tento drobný hlodavec vždy znovu rozšířil. Díky své odolnosti, přizpůsobivosti a neobyčejné plodnosti dokáže myš domácí vzdorovat všem pokusům o její vyhubení. Historické záznamy uvádějí třeba případ, kdy v jedné přemnožené sýpce bylo během jediné noci pobito neuvěřitelných 70 000 myší – a kolonie přesto přežila! Navzdory pověsti škůdce je ale myš domácí i pozoruhodný tvor. Stala se nezvaným spolubydlícím člověka, ale také domácím mazlíčkem a důležitým laboratorním zvířetem pro vědu. Její schopnost přizpůsobit se a přežít i v nepříznivých podmínkách z ní činí jednoho z nejúspěšnějších savců na Zemi – malého dobyvatele, který si podmanil svět lidí.