Hraboš polní – hlodavec s neuvěřitelným životním tempem
Hraboš polní (Microtus arvalis) je malý šedohnědý hlodavec, kterého najdeme na polích, loukách i zahradách po celé Evropě. Na první pohled připomíná myš, ale poznáte ho podle kratšího ocásku (jen kolem 3 cm) a zavalitějšího těla s malými, v srsti schovanými oušky. Měří zhruba 8–12 cm a váží asi 20–50 gramů. Žije v komplexu podzemních nor zhruba půl metru hluboko, přičemž jednotlivé vchody propojuje vyběhanými „chodníčky“ v trávě. Obvykle hraboši obývají lokalitu v koloniích, takže na vhodném místě můžete zahlédnout i desítky jedinců. Ačkoli jsou drobní a nenápadní, jejich hlasové projevy nejsou zcela tiché – při vyrušení umí hraboši pištět a pískat, což slouží k varování ostatních nebo při vzájemných potyčkách.
Způsob života
Hraboš polní je aktivní ve dne i v noci, a to celoročně. Neupadá do zimního spánku – naopak, pod sněhovou pokrývkou si vytváří hnízda z trávy a z nasbíraných zásob potravy spokojeně uždibuje i v krutých mrazech. Živí se převážně rostlinnou potravou: miluje mladé výhonky trávy, jetel, vojtěšku, semena a kořínky, nepohrdne však ani zeleninou z vaší zahrádky. V zimě často ohryzává kůru ovocných stromků těsně u země nebo pod sněhem, což může mladé stromky vážně poškodit. Jeden hraboš spořádá za den přibližně tolik, kolik sám váží – ročně tedy může jediný hraboší jedinec zkonzumovat přes 1 kg obilí a až 5 kg dalších rostlin. Není divu, že když se hraboši přemnoží, představují hrozbu pro úrodu a zelené plochy.
Rekordní rozmnožování
Hraboš polní patří k nejplodnějším savcům vůbec. Pohlavní dospělosti dosahují mláďata během několika týdnů – samičky dokonce už ve 13. dni života, tedy ještě v době, kdy jsou samy kojeny! Březost trvá jen kolem 20 dnů a samice vrhne v průměru 5–6 mláďat (může jich být však až 14 či 16). V teplejší části roku mívá 3–7 vrhů ročně (v mimořádně příznivých podmínkách až 8). Tato ohromná rozmnožovací schopnost znamená, že z jediného páru hrabošů mohou během roku vzejít doslova tisíce potomků. V laboratorním pokusu například pár hrabošů za 10 měsíců zplodil přes 2 500 potomků ve třech generacích! Takové množství by samozřejmě ve volné přírodě normálně nepřežilo – přesto populace hrabošů v přírodě procházejí cykly explozí a kolapsů zhruba v 2–5letých intervalech. Během gradace (populační exploze) dokáže hraboš zaplavit krajinu: na polích pobíhá jeden hraboš vedle druhého, země „se hýbe“ množstvím drobných hlodavců a zemědělci bijí na poplach.
Ekologická role a přirození nepřátelé
Hraboš polní je významnou složkou ekosystému travních porostů a polí. Jako býložravec ovlivňuje stav vegetace (při přemnožení dokáže spást a zničit porosty), ale zároveň je klíčovou kořistí pro mnoho predátorů. V letech, kdy hraboší populace dosáhnou vrcholu, mají dravci hody – hraboši se stávají prioritní potravou pro lišky, lasice, tchoře, kuny, ale i divoká prasata či jezevce, a hlavně pro dravé ptáky. Poštolky a káňata nad přemnoženými hraboši doslova „rozprostřou křídla“ a často dokážou odchovat více mláďat, protože potravy je dostatek. Na polích lze zahlédnout i čápy, volavky nebo racky, jak slídí po hraboších. Sova pálená či kalous ušatý – dva druhy sov – mohou za noc ulovit desítky hrabošů a při výchově mláďat jich spotřebují i několik tisíc za sezónu. Díky hrabošům tak predátoři prosperují; naopak v letech útlumu hrabošů se méně daří i jejich lovcům.
Populační kolaps a hypoglykémie
Po období hojnosti často následuje prudký pokles početnosti hrabošů. Ještě počátkem týdne jich byly plné louky, a najednou – jako by se po nich slehla zem. Vědci zjistili, že příčinou tohoto náhlého kolapsu není epidemie, jak se dříve myslelo, ale samotné přemnožení a vyčerpání zdrojů. Při přelidnění kolonie dochází ke stresu, nedostatku kvalitní potravy a celkovému oslabení organismů. Prvními příznaky takového zhroucení populace bývá, že hraboši působí malátně, apaticky, potácejí se, mají záchvaty křečí a klesá jim tělesná teplota. Hromadně trpí hypoglykémií – v krvi přemnožených hrabošů byl naměřen nápadný pokles hladiny cukru. Jejich drobná tělíčka s rychlým metabolismem zkrátka vydala více energie, než kolik mohou přijmout, a celá populace se zhroutí vyčerpáním. Výsledkem je, že po populační explozi nastává skokový úhyn a počet hrabošů se dočasně vrátí k minimu. Tento přirozený cyklus výkyvů probíhá od nepaměti – zprávy o hraboších kalamitách pocházejí už z 19. století a i nedávno, roku 2019, zažila střední Evropa rekordní gradaci hrabošů (díky mimořádně mírné zimě), po níž následoval kolaps.
Ochrana v zemědělství a na zahradě
Úplně vymýtit hraboše nelze, a ani by to nebylo žádoucí – jsou přirozenou součástí naší přírody. Lze však omezit jejich škody rozumnými opatřeními. Na polích pomáhá hluboká orba a kypření půdy, která naruší systém nor a sníží populační hustotu. Důležité je také střídat plodiny a nenechávat holé lány jedné plodiny, protože pestřejší krajina méně nahrává přemnožení. Podpora přirozených predátorů je jednou z nejlepších obran – rozvěšují se například budky pro sovy nebo se instalují berličky (posedy) pro poštolky a káňata, aby měli lovci hlodavců lepší přehled. Naopak použití jedů (rodenticidů) je až krajní řešení a musí být velmi opatrné, aby neotrávilo jiné živočichy. V sadech a zahradách se osvědčuje mechanická ochrana a prevence: mladé stromky je vhodné obalit pletivem okolo kmínku i pod povrchem země, aby se hraboši nedostali ke kořenům. Zahradu pomůže uchránit i údržba trávníku – posekaný, nepřerostlý trávník a odstranění plevelů a mulče zamezí hrabošům v úkrytu. Efektivním způsobem redukce hrabošů jsou také vibrační plašiče (vibrační odpuzovače), které se umisťují do půdy a které pomocí vibrací, které se dobře šíří půdou, ruší hraboše při hrabání. Při menším výskytu lze hraboše odchytávat do pastí (trubkové pasti nebo sklopce umístěné do nor). A v neposlední řadě – kočka domácí či lovecký teriér v roli hobby predátora dokážou na zahradě udělat s hraboši krátký proces.
Drobný hraboš polní je zkrátka fascinující tvor: na jedné straně škůdce s ohromným reprodukčním potenciálem a chutí k jídlu, na straně druhé důležitá kořist pro množství živočichů a zajímavý příklad přírodních populačních cyklů. Jeho životní tempo je tak rychlé, že bez pravidelného přísunu potravy upadne do hypoglykémie, a tak intenzivní, že jednou za pár let doslova zaplaví krajinu, aby vzápětí z větší části vyhynul a dal celý cyklus znovu do pohybu. Pokud tedy na své zahrádce zahlédnete tohoto malého hlodavce, už víte, s kým máte tu čest – s nezvaným, ale pozoruhodným sousedem, který tu byl dávno před námi a který svým neúnavným během života píše jeden z nejdramatičtějších příběhů naší přírody.