Americký norek – predátor s velkým dopadem na přírodu
Americký norek (Neovison vison) je malá lasicovitá šelma, kterou můžeme potkat u českých řek a rybníků. Ačkoli se většinou chová skrytě, pozorný návštěvník přírody může na jeho přítomnost narazit podle stop v bahně na břehu. Původně obýval téměř celou Severní Ameriku, odkud byl ale rozšířen do Jižní Ameriky, Evropy i Asie a stal se tam invazním druhem. Americký norek získal pozornost člověka především díky svému hustému kožichu – býval často chován na kožešinových farmách, odkud mnozí jedinci utekli nebo byli úmyslně vypuštěni a dnes tak osídlují volnou přírodu i u nás.
Vzhled a poznávací znaky
Americký norek má protáhlé štíhlé tělo s krátkýma nohama, uzpůsobené pohybu v norách a plavání. Samci dorůstají délky těla kolem 35–45 cm (samičky 31–38 cm) a hmotnosti až 2,3 kg, zatímco samice bývají lehčí (do 1,1 kg). Ocas měří dalších zhruba 15–25 cm. Srst je velmi hustá, nepromokavá a v zimě delší a jemnější než v létě. Zbarvení bývá jednotně tmavě hnědé až černohnědé, spodina těla může být o něco světlejší a na bradě mívá bílou skvrnu. Na rozdíl od norka evropského nemá americký norek bílý horní pysk – evropský druh má kolem čenichu nápadný bílý „rámeček“. Farmový chov vedl k vyšlechtění různých barevných mutací, takže únikem z farem se výjimečně v přírodě objevují i světlejší či skvrnití norci.
Chování a způsob života
Ve volné přírodě je norek americký převážně samotářský a silně teritoriální. Žije skrytě poblíž vod – obývá břehové porosty okolo pomalu tekoucích řek, potoků, rybníků či mokřadů. Aktivní bývá hlavně za soumraku a v noci, ačkoliv někdy vyrazí na lov i ve dne. Své doupě si staví v břehu u vody, často využije opuštěnou noru po ondatře nebo bobrovi, případně dutinu ve stromě. Každý jedinec si hájí lovecký revír, který si výrazně značkuje silně zapáchajícím sekretem. V případě ohrožení dovede výměšek vystříknout stejně jako tchoř. Samec mívá teritorium, v němž se mohou pohybovat 2–3 samice, a konkurenční samce agresivně odhání, zvláště v období páření. Norek je mrštný pohybem – na souši uběhne až 6 km/h a nečiní mu potíže vyšplhat na strom. Výborně plave a potápí se; ve vodě se pohybuje svižnými vlnivými pohyby těla a vydrží pod hladinou i kolem minuty. Za normálních okolností je poměrně tichý a hlasově se projevuje jen zřídka, například při střetu s jiným norkem nebo predátorem.
Potrava a lovecké strategie
Americký norek je nesmírně obratný predátor, který loví na souši i ve vodě. V jeho jídelníčku najdeme pestrou škálu živočichů: od drobných savců (hlodavci, rejskové) přes vodní ptáky a jejich mláďata, žáby a další obojživelníky, ryby, až po raky a jiné vodní bezobratlé. Při lovu spoléhá hlavně na bystrý zrak a sluch, čich má překvapivě slabší. Často číhá poblíž břehu a bleskově útočí do vody; samice údajně loví kořist ve vodě častěji než samci. Dokáže pod hladinou pronásledovat rybu desítky sekund a mnohé vodní ptáky přepadá znenadání – ulovenou kachnu či lysku jednoduše stáhne pod vodu a utopí. Norci někdy zabijí více kořisti, než hned spotřebují, a přebytky si schovávají na později. Díky své vynalézavosti a rychlosti je norek schopen lovit i v zimě pod ledem, případně se přiživí na rybách z rybářských sítí.
Rozmnožování
Doba páření norků amerických nastává od ledna do března (v chladných oblastech až do dubna). Během této doby samec vyhledává více samic a páří se s nimi – druh je polygamní. Samice si zhotoví pelíšek vystlaný trávou a srstí v noře poblíž vody, kde po březosti trvající několik týdnů (s možnou odloženou implantací embryí) vrhne obvykle 4–7 mláďat. Novorozená mláďata váží jen okolo 8 gramů, jsou slepá a pokrytá jemnou šedavou srstí. Veškerou péči obstarává matka – mláďata kojí zhruba 5–6 týdnů, poté je postupně učí lovit. Asi ve 3 měsících věku se mladí norci osamostatňují a rozcházejí se hledat vlastní teritorium. Pohlavní dospělosti dosahují ještě před prvními narozeninami (cca v 10–11 měsících). V přírodě se americký norek může dožít kolem 10 let, ačkoli většina jedinců zřejmě nepřežije tak dlouho kvůli nástrahám prostředí a konfliktům s jinými predátory či člověkem.
Původ a zavlečení do Evropy
Domovinou norků amerických jsou rozsáhlé oblasti Severní Ameriky od Aljašky po Floridu – neobývá jen nejsušší jihozápad USA. Na počátku 20. století se ale tito norci dostali i na jiné kontinenty. Ve 20. letech 20. století započal jejich chov na kožešinových farmách v Evropě. Odtud postupně docházelo k únikům zvířat, a tak se norek americký pozvolna zabydlel ve volné přírodě mimo svůj původní areál. Místy byli norkové z farem do přírody přímo vypouštěni – například v Řecku uniklo na svobodu jednorázově kolem 50 000 norků. Také v bývalém Sovětském svazu či Skandinávii byli norci vysazováni kvůli snaze obohatit tamní faunu (což však mělo katastrofální následky pro původní druhy). V Československu se první uprchlíci z farem objevili na počátku 60. let, širší invaze však nastala až v 90. letech, kdy se masově vypouštěla zvířata z krachujících farem a pomohly tomu i akce radikálních ochránců zvířat. V roce 2005 například aktivisté vypustili přes tisíc amerických norků a lišek polárních z farmy ve Vítějevsi na Svitavsku. Tato neuvážená vypouštění spolu s nechtěnými úniky umožnila, že se norek americký rychle rozšířil do volné přírody v mnoha zemích Evropy včetně Česka.
Norek americký v Česku (invazní druh)
V české krajině byl norek americký poprvé zaznamenán ve druhé polovině 20. století a od té doby se šíří překvapivou rychlostí. Zpočátku (1990–1994) byl zjištěn jen na asi 5 % území ČR, ale v roce 2008 už obýval asi 35 % a v roce 2012 téměř polovinu území. Dnes je hlášen výskyt norků na více než 50 % rozlohy státu, přičemž nejhojnější jsou v jižních Čechách a přilehlé části jižní Moravy. Typicky se vyskytují podél vodních toků a nádrží nejen v odlehlých lokalitách, ale pronikají i do měst – například podél Vltavy v centru Prahy již není spatření norka žádnou raritou. V naší přírodě nemá americký norek přirozenou konkurenci a jen minimum predátorů (může se stát kořistí lišek, výrů či výjimečně vydry). Populace tak může růst prakticky neomezeně, pokud není regulována člověkem. V Česku je norek americký oficiálně považován za invazní a nežádoucí druh – nemá žádnou zákonnou ochranu a za určitých podmínek je možné ho celoročně lovit či odchytávat. Podle Bernské úmluvy je dokonce doporučena úplná eradikace tohoto nepůvodního druhu. I v dalších zemích Evropy proto probíhají programy na hubení norků (např. ve Velké Británii, Estonsku či na Islandu).
Dopady na původní faunu a biodiverzitu
Invazní výskyt norka amerického představuje vážnou hrozbu pro mnohé původní živočichy. Jako oportunní predátor dokáže zdecimovat populace druhů, které nemají proti takovému dravci vyvinutou obranu. Norci výrazně snižují hnízdní úspěšnost vodních ptáků – například kachny, lysky či rybáci přicházejí o snůšky i mláďata ulovená norkem. Ohroženi jsou také obojživelníci (skokani, kuňky aj.), neboť norek loví žáby nejen ve vodě, ale i na souši. Mimořádně citlivou obětí jsou naši původní raci (zejména rak říční a rak kamenáč), kteří mizí z lokalit, kam pronikl norek. Studie v ČR potvrdily, že výskyt norků může místně vést až k existenčnímu ohrožení celých populací raků či užovky podplamaté. Ze Slovenska je zdokumentován případ, kdy jediný norek vyhubil největší hnízdní kolonii rybáka obecného o stovkách hnízdících párů. V neposlední řadě americký norek vytlačuje některé původní konkurenty – jeho expanze v Evropě úzce souvisí s úbytkem dříve rozšířeného norka evropského. Protože americký druh je větší, agresivnější, má širší škálu potravy a umí lépe plavat, dokázal zaujmout ekologickou niku evropského norka a na mnoha místech ho nahradil. Navíc přenáší virovou aleutskou chorobu norků, na kterou jsou norci evropští vysoce citliví. Invaze norků amerických tak celkově narušuje rovnováhu ekosystémů podél vod a snižuje biodiverzitu v dotčených oblastech.
Úniky z farem a vztah k člověku
Norek americký má složitý vztah s člověkem – stal se totiž produktem lidských chovů i škůdcem v přírodě. V zajetí je chován od 19. století kvůli kožešině, která byla ceněna v módním průmyslu. V České republice probíhal intenzivní chov norků zejména v druhé polovině 20. století na specializovaných farmách. Časté úniky (nebo i záměrné vypouštění) však vedly k založení životaschopné populace ve volné přírodě. Své někdy sehrály i neuvážené akce aktivistů – jak už bylo zmíněno, roku 2005 byly na Svitavsku vypuštěny stovky šelem najednou. Tyto události měly tragický dopad na okolní faunu, přestože byly míněny jako „osvobození“ chovaných zvířat. V reakci na etické a ekologické problémy spojené s kožešinovým chovem zakázala Česká republika od roku 2019 provoz kožešinových farem. Tím sice ustal přísun nových norků z farem, avšak ti již vypuštění v přírodě zůstávají. Norci nadále ovlivňují hospodářství – na rybích farmách působí škody lovem ryb a drobné útoky zaznamenali i chovatelé drůbeže v blízkosti vody. Setkání člověka s norkem ve volné přírodě je ale spíše letmé. Mnozí norci jsou plaší a skrytí, avšak jedinci odchovaní na farmách někdy ztrácejí plachost a mohou se odvážit blíže k lidem. Není výjimkou, že hladový norek sleduje rybáře a čeká na příležitost přilepšit si z jejich úlovku. Celkově je však norek pro člověka nebezpečný jen výjimečně – pokud by byl zahnaný do kouta, může se bránit kousnutím, jinak před lidmi raději prchá.
Srovnání s norkem evropským
Evropský norek (Mustela lutreola) býval původním druhem našich mokřadů, dnes je však jedním z nejohroženějších savců Evropy. Je o něco menší než norek americký a má odlišné zbarvení pysků – charakteristická je bílá horní i dolní pera kolem čenichu, která vytvářejí světlý pruh okolo celé tlamy. Tento znak evropského norka na první pohled odlišuje od jeho amerického bratrance, jenž mívá bílou jen bradu. Norek evropský býval rozšířen od Francie přes střední Evropu po Rusko, avšak během 20. století z většiny areálu vymizel a zůstal jen v několika izolovaných populacích (např. v deltě Dunaje či na jihozápadě Francie). Příčinou úbytku byla kombinace ztráty biotopů, lovu a později i konkurence s norkem americkým. V České republice je norek evropský považován za vyhubený druh – poslední věrohodný záznam o jeho ulovení pochází už z roku 1896. (Zdejší vyhynutí tedy proběhlo dříve, než se u nás objevil norek americký, takže invaze amerického druhu na to neměla vliv.) Dnes se tak v české přírodě s tímto původním druhem již nesetkáme. Všechny volně žijící „norky“, které u nás spatříme, jsou nepůvodní norci američtí. Evropského norka lze vidět jen v zoologických zahradách nebo ve výjimečných případech v zahraničí, kde probíhají záchranné projekty.
Možnosti regulace a odstrašování
Vzhledem k negativním dopadům invazního šíření norka amerického je důležitá nejen regulace populace formou odchytů a odstřelu, ale i zavádění preventivních opatření, která omezí jeho přítomnost v citlivých lokalitách. Kromě tradičních metod – jako jsou živolovné pasti nebo bariérové systémy (ploty, ohradníky, elektrické ohradníky) – se v posledních letech uplatňují i moderní technologie. Mezi ně patří například ultrazvukové plašiče, které simulují útoky přirozených predátorů nejrůznějších druhů škůdců. Tato zařízení působí na cílené škůdce, mezi které může patřit i norek americký, stresujícím způsobem a narušují jejich pocit bezpečí v dané lokalitě. Ultrazvukové plašiče mohou být užitečné zejména v chráněných oblastech s výskytem vzácných druhů, kde je potřeba minimalizovat zásahy do přírody a zároveň omezit predaci ze strany této šelmy. Přesto je třeba připomenout, že žádná metoda není vždy stoprocentní – účinnost vždy závisí na podmínkách v terénu, chování jednotlivých jedinců i kombinaci více opatření.
Závěrem: Americký norek představuje ukázkový příklad invazního druhu, který byl na evropský kontinent zavlečen lidskou činností. Svou přizpůsobivostí a dravostí si vydobyl místo na vrcholu potravního řetězce našich vodních ekosystémů. Pro běžného pozorovatele zůstává často neviditelným stínem na břehu, přesto jeho vliv na okolní přírodu rozhodně nelze přehlížet. Je to fascinující, leč problematický obyvatel naší krajiny – chlupatý vetřelec, jenž připomíná, jak snadno může člověk nechtěně narušit přírodní rovnováhu.